Dlouhotrvající nouzový stav má různé dopady na psychiku. Zvýšený stres, frustrace, strach, úzkosti, pocity vyčerpání i rezignace jsou přirozenou a normální reakcí na aktuální nenormální těžkou situaci, říká psycholožka Mgr. Zuzana Douchová.
Jako psycholožka a terapeutka jsem v posledních měsících zaznamenala až dvojnásobný nárůst klientů s úzkostnými a depresivními stavy, syndromem vyhoření, psychosomatickými potížemi, těžkými partnerskými krizemi a výrazným zhoršením symptomů již léčených duševních poruch.
U dětí a dospívajících si všímám také nárůstu depresivních a úzkostných stavů, ale i poruch příjmu potravy, sebepoškozování a zhoršujících se symptomů poruch chování a učení.
Strach a úzkost je přirozenou reakcí na pocit ohrožení a potenciální nebezpečí. Může se však prohloubit do úzkostných stavů a poruch až panických atak, což se projevuje i na tělesné rovině jako je náhlé bušení srdce, pocity dušnosti a nemožnosti se nadechnout, bolesti hlavy, třes končetin, pocity na omdlení či zvracení, sevřeným žaludkem atd. Děti si mohou stěžovat například na opakující se bolesti bříška a nechutenství. I to může být známkou úzkosti.
Prvním krokem je vůbec úzkost pojmenovat a všimnout si jí. Někdy máme pocit, že nás “jen” píchá na hrudi nebo že dostaneme infarkt, ale ve skutečnosti jde o projevy úzkosti.
V momentě, kdy zjistíte, že jde o úzkost, samotná úzkost se sníží a můžete s ní daleko lépe pracovat. Zajistěte si co nejdříve bezpečí a klid a snažte se spojit se svým tělem prostřednictvím dechu. Je možné, že začnete plakat nebo se třást, nesnažte se tyto projevy zastavit nebo potlačit, naopak jimi úzkost přirozeně ventilujete. Je třeba počkat, až úzkost odezní a pak si odpočinout.
Pokud vaše dítě trpí úzkostí či panickou atakou, snažte se být v tu chvíli s ním co nejklidnější a ujistěte ho, že to za chvíli přejde. Pomáhá, když dítě obejmete nebo ho chytíte za ruku, aby mělo kontakt s vaším tělem, a tím pocit bezpečí. Opět projevy jako je pláč či třes u dítěte nezastavujte, ujistěte ho, že je to v pořádku a dohlídněte, aby si pak mohlo odpočinout.
Mohou se teď daleko častěji objevovat intenzivnější pocity smutku, frustrace, bezmoci či vzteku.
Například častěji vybuchujeme kvůli maličkostem nebo více se hádáme s partnerem či dětmi. U sebe nebo u dětí si můžete všimnout i zvýšené plačtivosti či častějších záchvatů vzteku. Důležité je si emoce nevyčítat, ani je nevyčítat druhým. Nezlobte se na sebe, ani na své blízké, že už je toho na vás (na ně moc) a už vůbec tyto emoce nepotlačujte.
Hledejte způsoby, jak nepříjemné emoce ventilovat zdravou formou pro vás i vaše nejbližší. Například když jste smutní, poplačte si, když jste unavení, odpočiňte si, když máte vztek, zadupejte si nebo se jděte vykřičte do lesa. Zkuste o svých pocitech i s někým mluvit, nebo si je vypisujte pravidelně do deníku.
Můžeme také pociťovat dlouhotrvající únavu, smutek, vnitřní prázdnotu, citovou otupělost až apatii, nechuť do běžných činností až neschopnost normálně fungovat. Běžné jsou vtíravé negativní myšlenky a ztrátu zájmů o okolí a o to, co nás dříve těšilo.
V těchto stavech máme tendenci se spíše kontaktu s druhými stranit, být pasivní a vyhledávat samotu. Je určitě důležité zpomalit, více odpočívat, ale zároveň se i snažit o dodržování základního režimu a vykonávání jednoduchých činností, které nás zaměstnají.
A i když se nám nechce, tak zkoušet vyhledávat příjemnou společnost lidí, zavolat někomu blízkému nebo vyhledat odbornou pomoc. Čím více se totiž budeme stahovat do sebe a zavírat před okolím, tím horší mohou být následky sociální izolace.
Chronický stres a psychické přetížení se může projevovat i nechutenstvím a hubnutím, stejně tak i zvýšenou chutí k jídlu, emočním jedením a tloustnutím. V případě dalších rizikových faktorů se mohou rozvinout i poruchy příjmu potravy jako je anorexie, bulimie a patogenní přejídání.
Všímám si v poslední době dvou extrémů. Buď na sebe úplně kašleme, je nám jedno, co jíme a jak vypadáme, když stejně nikam nechodíme. Nebo naopak úzkostně řešíme vzhled, stravu a váhu, čímž přesouváme svou frustraci na své tělo, které za to nemůže.
Zdravé stravovací návyky jsou přitom jedním z hlavních nástrojů prevence duševních poruch a psychohygieny. Snažte se co nejvíce o pravidelný režim v jídle, děláte to nejen pro své zdraví a postavu, ale i pro psychickou pohodu. Pravidelnost a řád nám dává pocit bezpečí, a zvláště u mladších dětí je důležité zachovávat co nejvíce jídelní rituály a pravidelnost ve stravování.
V psychické krizi máme daleko větší tendence k užívání a nadužívání různých návykových látek a sebedestruktivnímu závislostnímu chování. Může jít o zvýšené pití alkoholu, kouření, pojídání sladkostí, užívání drog nebo hraní počítačových her, nadměrné sledování sociálních sítí či pornografie. Někdo může hledat úlevu a únik ze stresu i v nadměrném pracování či sportování.
Je velmi tenká hranice, kdy jde ještě o pouhý relax a kdy už o závislost. Pokud nad svými zlozvyky a návyky ztrácíte kontrolu a brání vám v normálním fungování, co nejdříve opět vyhledejte odbornou psychologickou pomoc.
Pokud se ocitnete vy sami nebo vaše dítě v psychické krizi, hlavně v tom nezůstávejte sami. Součástí péče o sebe v krizi je umět si říct o pomoc. Není to projev slabosti, ale lásky k sobě nebo k blízkým.
Při vážnějších potížích vyhledejte co nejdříve svého praktického lékaře, psychiatra či klinického psychologa nebo rovnou psychiatrickou kliniku. Může se jednat o nezvládatelnou paniku, myšlenky na sebevraždu, halucinace, sebepoškozování, neschopnost vykonávat běžné domácí či pracovní činnosti.
Mohou vás vybídnout i vaši blízcí, že byste měli vyhledat odbornou pomoc. Někdy sami uvízneme v bodě, kdy si své potíže nechceme nebo neumíme připustit. Při mírných až středně těžkých potížích vyhledejte psychoterapeutickou pomoc. Nemusíte čekat na vážnější diagnózu a úplný kolaps, abyste měli nárok na psychologickou pomoc. Na tomto odkaze najdete kontakty, kam se v případě krize obrátit: https://nevypustdusi.cz/kde-hledat-pomoc/
Mgr. Zuzana Douchová
