Ačkoli jsou nízkosacharidové diety stále oblíbenější, tak se sacharidů opravdu nemusíme bát. Správné sacharidy pohánějí tělo i mozek a dodávají nám mnoho potřebných živin.
Ve skutečnosti začaly být populární již před více než 100 lety. Od té doby se střídavě znovu dostávaly do módy a ztrácely na oblíbenosti. Jejich příznivce obvykle láká to, že slibují poměrně rychlý úbytek váhy. Navíc pokud si dáte pozor na dostatečný příjem bílkovin a tuků, neměli byste během dne pociťovat hlad. Diety s velmi nízkým obsahem sacharidů mají ovšem také své nevýhody.
Sacharidy si svou špatnou reputaci v oblasti výživy nezaslouží. Ve skutečnosti jsou pro naše tělo hlavním zdrojem energie.
Poté, co se dostanou do lidského organismu jsou štěpeny na základní sacharidovou jednotku – glukózu. Ta je pomocí krevního oběhu distribuována k buňkám tkání a orgánům. Fungování celého lidského organismu závisí právě na stabilním přísunu glukózy.
Přirozeným zdrojem sacharidů jsou především obiloviny a výrobky z nich, luštěniny, ovoce a v menší míře i zelenina. Tyto potraviny obsahují kromě sacharidů také velké množství vitaminů, zejména B skupiny, minerálních látek, vlákniny a fytonutrientů, z nichž mnoho působí jako antioxidanty chránící naše buňky. Problém je, že lidé často přijímají příliš mnoho jednoduchých sacharidů – cukrů. Cukry najdeme v přirozené podobě především v ovoci a přírodních sladidlech jako je např. med nebo sirupy.
„Přestože je ovoce velmi zdravé, není vhodné jej konzumovat bez omezení. Denní doporučená dávka činí 2 kusy ovoce, což je přibližně 250-300 g. S ohledem na obsah cukru mohou být rizikové i ovocné džusy. Denní příjem obilovin a výrobků z nich závisí především na věku, pohlaví a výši fyzické aktivity. Pro ženu o průměrném energetickém příjmu a střední fyzické aktivitě je to přibližně 6 porcí," doporučuje dietoložka Karolína Hlavatá.
Pokud nepřijímáme dostatečné množství sacharidů a naše buňky jsou tak ochuzeny o glukózu, je tělo nuceno získávat energii spalováním tělesného tuku. Produktem tohoto spalování není glukóza, nýbrž sloučeniny nazývané ketony. Ty daly mimo jiné název „keto“ dietám.
Naše tělo je naprogramováno tak, aby proces spalování spustilo v momentě, kdy hladovíme a mohlo tak zajistit fungování všech důležitých systémů. Pokud přijímáme vyváženou stravu, ketony v našem těle téměř nevznikají. V momentě, kdy omezíme příjem sacharidů na minimum, dostaneme se do stavu, kterému říkáme ketóza.
„Ketóza je stav, kdy hladiny ketolátek stoupnou natolik, že jsou detekovatelné i v krvi a v moči. Vlastní ketóza se projevuje nevolností a pocity na zvracení, někteří však popisují i euforické pocity. Déletrvající ketóza nemusí být spojena se zdravotními riziky, například děti s epilepsií často s úspěchem dodržují ketogenní dietu dlouhodobě, a to jako součást komplexní léčby. Důležitá je skladba jídelníčku a zejména pak přijímaných tuků. Vzhledem k tomu, že hlavní živinou se stávají tuky, je třeba pečlivě vybírat jejich zdroje. V praxi to znamená neomezovat se pouze na živočišné tuky, ale zařazovat i potraviny bohaté na mono a a vícenenasycené mastné kyseliny. Příkladem je avokádo, různé rostlinné oleje, ořechy a semena, tučné mořské ryby. Problematické může být i zajištění dostatečného příjmu vlákniny,“ vysvětluje Karolína Hlavatá.
Na ketony jako hlavní zdroj energie si tělo zvyknout může. Musíme mít však na paměti, že se nejedná o normální fyziologický stav, ale obranný mechanismus, díky kterému může náš organismus zajistit všechny své funkce.
„Pokud je dieta poctivě dodržována, úspěch je v podstatě jistý. Nicméně opakované držení ketogenních diet může vést k poklesu bazálního metabolismu (tělo se zkrátka adaptuje na nižší energetický příjem) a odvděčí se nepříjemným jo-jo efektem. Jo-jo efekt často nastupuje zejména tehdy, kdy je podceněn přechod od ketodiety k normálnímu způsobu stravování," uzavírá dietoložka Hlavatá.
Zdroj fotek: Shutterstock.com
Susan Bowerman
