Jsou lidé, kteří se cpou od rána do večera a nepřiberou ani kilo. A pak jsou lidé, kteří jen přičichnou k obědu a už mají o několik kil navíc. Patříte k druhé skupině lidí a přátelé, poradci na výživu ani doktoři vám nevěří?
Již v roce 2015 prokázala vědecká studie z Weizmann Institute of Science v Izraeli, že pouhé sčítání kalorií neříká nic podstatného o tom, jak budeme po jídle hubnout nebo tloustnout. Proč tomu tak je? Klíčem k odpovědi se ukázal být žaludek, který nikdo z nás nemá stejný. Každý má úplně jiné trávení a z každé snědené potraviny získá různé množství energie a různé množství tuku.
Jak píše psychiatr Radkin Honzák, střevní bakteriom je právě tím, čím se naše žaludky liší. Jeho obsah kladně ovlivňuje klasický porod, kdy dochází k přenosu bakterií od matky, kojení a správná výživa a záporně zejména užívání antibiotik, přísně sterilní prostředí a střevní infekce.
Bakteriom se skládá asi ze dvou kilogramů bakterií, prvoků, virů, plísní a cizopasníků, kteří v nás žijí od samého narození a pomáhají nám trávit, posilují naší imunitu, vyrábějí mimo jiné i serotonin, hlásí se jako naše nevědomí a mají ještě další úkoly.
Nejvíc je zde pak tzv. Firmicutes a Bacteroidetes, kterých je takřka 90 %. A právě oba tyto zástupci jsou specialisté na využití snědeného. Firmicutes mají na starosti spíš stravu plnou bílkovin a tuků a Bacteroidetes zas zpracování sacharidů. Při trávení jde pak zejména o to, v jakém množství jsou ve střevech zastoupeny dva zmíněné druhy a jak pestrý je zbytek.
Obecně se předpokládá, že jídla s vyšším glykemickým indexem ovlivňují růst glykemické křivky po jídle. Ta je uznávaným ukazatelem zpracovávání sacharidů. Pokud vzroste, přebytek cukrů se přemění v tuky. Organismus pak směřuje k nadváze, obezitě, dlouhodobě i k cukrovce druhého typu. Doktorka Saleyha Ashan z pořadu Trust me, I’m a doctor, který uvedla stanice BBC, má však jiný názor:
Doktorka Ashan se zúčastnila již zmiňované vědecké studie, v rámci které probíhal výživový pokus na 1000 osobách. Každý dostal monitor sledující glykemii a 6ti denní příděl testovaných potravin. Doktorka sebou vzala také kamarádku přibližně stejné váhy a věku, která jedla úplně to samé. Udělala dobře.
Pro doktorku byla glykemicky příznivá jídla například avokádo, croissant, jogurt, banány, vlašské ořechy, omeleta, čokoláda a cola, kdežto mezi nepříznivými byly grepy, cereálie s mlékem, pizza, těstoviny, polévka z rajčat, kuřecí sendvič s celozrnným pečivem, suši a pomerančový džus. Pro její kamarádku to však neplatilo. Příznivě na její glykemickou křivku působily těstoviny a sendvič a hodně nepříznivě třeba jogurt. Zcela jasně se tím ukázaly pozdější závěry celého výzkumu - není to v jídle, ale ve střevech.
Doktorka i studie došly tedy ke stejným výsledkům, kvůli kterým v závěru všichni účastníci odevzdali vzorky stolice, z nichž vědci stanovili složení jejich střev.
Své zjištění pak otestovali na pětadvaceti pokusných osobách, kterým byla doporučena na jeden týden vhodná a na druhý nevhodná strava.
Nikdo z testovaných však nevěděl, která je která. Z hlediska pestrosti stravy to ani nešlo odhadnout. Glykemický index poté opravdu reagoval tak, jak vědci předpokládali. Navíc byly již po jednom týdnu pozorovány i změny v samotných střevech. Výzkumy zatím nejsou dokončené, ale již toto vrhá zajímavý náhled na optimální stravování.
Již z této studie a jejích výsledků je zřejmé, že jednostranně zaměřené diety a rady nemusí vůbec zabírat. To, co platí pro jednoho, jednoduše nemusí platit pro druhého. Proto je třeba minimálně do doby, než bude obsah střev plně prozkoumán, naslouchat svému tělu, nic nepřehánět a nezapomínat na pohyb.
Petr Žítek
